Život jako počítačová hra?

Život každého z nás je jedinečný, dva lidi se stejným osudem bychom jen těžko hledali. Ačkoli naše cesty mohou být velmi odlišné, přeci je několik životních milníku, se kterými se potýkáme všichni ať již žijeme v jakékoli zemi či jakýmkoli životním stylem. Procházíme vývojovými fázemi, které se odemykají jako levely v počítačové hře. A když nějakým neprojdeme úspěšně, v tom dalším máme slabší výbavu, která nás zpomaluje pro všechny následné levely. A tak se lidé  často diví, proč i přes svůj věk mají strach z blízkosti, nebo proč je přestává naplňovat práce.

Německo-americký psychoanalytik Erik Erickson popsal osm klíčových vývojových fází. V každé z nich řešíme jeden vývojový úkol, který nás formuje. Pokud ho zvládneme, získáme životní ctnost. A když ne? Pak se to projeví později, třeba úplně jiným problémem, než bychom čekali.

Začínáme jako miminko. Naše první životní etapa je o důvěře – svět je buď bezpečné místo, kde mě někdo vezme do náruče, když pláču, nebo chaotická džungle, kde se nikdy nevím, co čekat. Když má miminko pocit, že se na pečující osobu může spolehnout, získává do života základní jistotu: „svět je dobrý.“

Pak přichází batolecí level, kde vládne heslo „Já sám!“  Dítě si zkouší obléct čepici, i když ji má obráceně, nebo nalít si pití – půlka sice skončí na zemi, ale to je vedlejší. Pokud dostane prostor zkoušet a selhávat, roste jeho pocit autonomie. Pokud ne, hrozí, že se spíš naučí stydět za vlastní pokusy.

Na řadě je předškolák. Tady už jde o iniciativu – dítě zkouší převzít odpovědnost: rozdává plyšákům role ve hře, vymýšlí plán, jak postavit bunkr, nebo se snaží pomáhat při vaření. Když mu to pokaždé zarazíme se slovy „ne, takhle ne“, může se místo odvahy dostavit vina a pocit, že radši nic nezkusí.

Pak nastupuje školák, který poprvé vidí, že svět je velké hřiště plné soupeřů. Najednou se porovnává: kdo má lepší známky, kdo běhá rychleji, kdo zvládne postavit vyšší věž z lega. Když uspěje, cítí kompetenci – „jsem šikovný.“ Když ne, hrozí, že si odnáší pocit méněcennosti.

Pak přichází bouřlivý pubertální level. Hlavní otázka zní: „Kdo vlastně jsem?“ Jeden den filozof, druhý den rebel s barevnými vlasy, třetí den sportovec, který chce všechno vyhrát. Hledání identity je někdy chaotické, ale naprosto zásadní.

Když se nám podaří ukotvit, čeká nás další level: mladá dospělost. Hlavní výzva? Intimita, čili schopnost pustit si druhého k sobě blíž. Nejde jen o fyzické sblížení, ale o to, jestli zvládneme být otevření a autentičtí i s rizikem, že nás někdo odmítne. Zní to snadně, ale kdo někdy rušil rande pět minut předem, protože se prostě bál, ten ví své. Každopádně  kdo zvládne tuhle zkoušku, odemyká si schopnost opravdové lásky a blízkosti. Kdo ne, riskuje izolaci.

Ve středním věku se hra mění – už nejde tolik o nás, ale o to, co předáme dál. Děti, práce, projekty, smysluplné aktivity – to všechno je výrazem generativity. Když se to nedaří, dostavuje se stagnace a pocit, že stojíme na místě.

A nakonec stáří – poslední level, kde se ohlížíme zpátky. Hlavní otázka zní: „Žil jsem svůj život dobře?“ Když se podaří dosáhnout integrity, přichází klidná moudrost. Když ne, zůstává zoufalství a pocit promarněných šancí.

Co z toho plyne pro rodiče?

Dobrá zpráva: stačí když dětem dáme bezpečí, prostor a důvěru – a občas je necháme udělat chybu. Protože chyba je skvělý učitel, lepší než deset dobře míněných rad.

Takže když se vaše batole vzteká, že si chce samo obléct kalhoty, vzpoměňte si na Eriksona. To není vzdor, to je budování autonomie. Když puberťák přijde s červenou ofinou nebo filozofickou otázkou o smyslu života, možná právě teď hledá identitu. Vaše role? Podržet ho, ale nechat ho zkoušet. Protože jen tak může vyrůst v člověka, který se nebojí lásky, práce ani stáří.