Jak z dětí vychovat tvůrce vlastního života?

Někdy máme pocit, že držíme otěže pevně v rukou, jindy se necháváme vést. Proč to tak je? Odpovědi hledali už filozofové – a jejich myšlenky jsou překvapivě aktuální i pro dnešní dobu.

Friedrich Nietzsche, německý filozof 19. století, přišel s myšlenkou, že v každém z nás působí dvě základní síly. Jedna je aktivní – říká životu ANO, je odvážná, tvořivá, sebeprosazující. Druhá je reaktivní – spíš pasivní, nechá se unášet okolnostmi a řídit jinými. Podle Nietzscheho lidé s aktivní silou přirozeně přebírají moc – ne proto, že by chtěli druhé zotročit, ale prostě proto, že jednají, zatímco jiní váhají. Ti pasivnější naopak často hledají jistotu v autoritách nebo skupině.

Psychologie i zkušenost ukazují, že aktivní přístup k životu nám přináší víc sebevědomí, pocit kontroly i odpovědnosti. Kdo je aktivní, ten má větší šanci formovat vlastní život, místo aby byl jen pasivním divákem. A právě proto je důležité, aby se děti učily aktivní roli už od malička.

Nejlépe se to děje skrze zážitky – při hrách, sportu, na kroužcích nebo ve škole, kde si dítě vyzkouší, že jeho nápady a činy mají vliv. Když si dítě například samo zorganizuje hru, vede skupinu spolužáků při projektu, nebo si vyzkouší roli kapitána v týmu, učí se, že jeho hlas má váhu. Podle pedagogických výzkumů právě takové autentické zapojení rozvíjí nejen samostatnost a logické myšlení, ale i sociální dovednosti a schopnost spolupracovat.

Aktivní metody výuky – tedy takové, kde se děti zapojují, hledají vlastní řešení a experimentují – podporují motivaci. Stejně důležitá je i volná hra, kdy si dítě samo stanovuje pravidla a hledá cestu z problémů. Právě tam se rodí zdravá sebedůvěra a schopnost obstát v životních výzvách.

Podpora aktivity ale neznamená, že bychom měli oceňovat jen ty přirozeně průbojné a hlasité. Naopak – velkou pozornost si zaslouží i děti, které jsou spíš tiché, nesmělé nebo neprůbojné. Právě ony potřebují bezpečný prostor, kde mohou postupně zkoušet nové role a nabírat odvahu.

Když jim dáme příležitost vystoupit z komfortní zóny malými krůčky – třeba prezentací vlastního nápadu, vedením malé skupinky, nebo možností vyjádřit se v prostředí, kde je nikdo neshodí – učí se, že i jejich hlas má hodnotu. A to je první krok k tomu, aby se z pasivních pozorovatelů stali aktivní tvůrci svého života.

Když dětem dopřejeme prostor být aktivní, učíme je něco zásadního: že mají moc nad svým životem. A to je možná ten nejcennější dar, který si mohou odnést do dospělosti.